Masový vrah, nebo sériový? Co kriminologové rozlišují

Média často míchají pojmy a označení „masový vrah“ používají i tam, kde jde o vraha sériového. Kriminologie je přitom rozlišuje podle toho, kdy, kde a proč k činům došlo. Rozdíl není akademickou pedanterií, protože každý typ má jiné pozadí, jiné prevence a jiné policejní postupy. Text se drží ověřených faktů a zaměřuje se na otázky čtenářů, nikoli na podrobnosti činů. Oběti nejsou kulisou, jsou důvodem, proč na tom záleží.

Jaký je rozdíl mezi masovým a sériovým vrahem?

Masový vrah usmrtí několik lidí při jedné události, většinou na jednom místě v krátkém čase. Řada definic uvádí čtyři a více obětí, ale hranice se liší. Útok bývá výsledkem dlouhého přemítání a často končí zadržením nebo sebevraždou pachatele.

Sériový vrah zabíjí v samostatných událostech, mezi nimiž je časový odstup. Mezi činy žije normálním životem a může je plánovat. Odstup, ve kterém se pachatel „vrací“ do běžného života, je klíčový rozdíl.

Třetí kategorií je vrah, který zabíjí na více místech během krátké souvislé doby, bez přestávky. Označuje se jako „spree killer“. V praxi se kategorie překrývají a ne každý případ do nich zapadá.

Které případy se zmiňují nejčastěji?

Z historie se nejčastěji připomíná pachatel nikdy neidentifikovaný, známý jako Jack Rozparovač, který působil v londýnské čtvrti Whitechapel v roce 1888. Jeho totožnost se nepodařilo zjistit a zůstává předmětem spekulací. Případ se stal základem moderní představy o sériovém vrahovi.

Z 20. století se uvádí Američan Ted Bundy, který byl popraven na Floridě v roce 1989. Sovětský vrah Andrej Čikatilo byl odsouzen v roce 1992 a popraven v roce 1994. Oba případy se studují v kriminologii.

Za příklad masového útoku bývá označován útok Anderse Breivika v Norsku 22. července 2011, při němž zahynulo 77 lidí. Byl odsouzen k nejvyššímu trestu, který norské právo umožňuje, tedy k dvaceti jednomu roku s možností dalšího prodloužení. Případ vedl ke změnám v bezpečnostních postupech.

Proč o nich vznikají filmy a dokumenty?

Zájem o děsivé příběhy má několik příčin. Lidé chtějí pochopit, jak mohl člověk takové činy spáchat, a hledají v tom způsob, jak se bránit. Příběh navíc nabízí napětí v bezpečné vzdálenosti.

Etická otázka zní, kdo a jak příběh vypráví. Dokumenty, které sledují práci vyšetřovatelů a osudy obětí, se liší od děl, jež pachatele stylizují do hrdiny. První typ informuje, druhý riskuje glorifikaci.

Při výběru dokumentu si všímejte, kolik prostoru dostávají oběti a jejich blízcí. Pokud se pozornost soustředí hlavně na pachatele, je to varování. Respekt se pozná i podle toho, zda se zobrazují drastické detaily bez nutnosti.

Jak má vypadat odpovědné informování?

Zásady odpovědné žurnalistiky doporučují nevytvářet z pachatele celebritu. Zmiňovat jméno střídmě, nezveřejňovat manifesty a nezdůrazňovat počet obětí jako „rekord“. Důvodem je, že sláva může motivovat další pachatele.

Média by měla chránit soukromí obětí a jejich rodin. Nezveřejňovat fotografie ani jména bez souhlasu. Přiměřená je také opatrnost při spekulacích o motivech před ukončením vyšetřování.

Jako čtenář můžete také dbát na to, co sdílíte. Sdílení nepotvrzených zpráv a záběrů z místa činu přispívá k šíření dezinformací. Počkejte na ověřené informace úřadů.

Co o nich ví kriminologie?

Neexistuje jeden profil pachatele. Mezi vrahy jsou lidé různého věku, vzdělání a původu a mnozí z nich vedli navenek běžný život. Představa „zjevného netvora“ je mýtus.

Studie ukazují některé společné rizikové faktory, jako je izolace, trauma nebo obsese násilím, ale žádný z nich nestačí na předpověď. Většina lidí s těmito zkušenostmi nikdy násilný čin nespáchá. Proto je nesprávné označovat určitou skupinu za nebezpečnou.

Prevence se opírá o dostupnou péči o duševní zdraví, o ochranu před násilím v dětství a o včasné hlášení varovných signálů. Policejní práce využívá analýzu místa činu a geografické vzorce. Úspěch závisí na spolupráci více odborností.

Na koho se nezapomíná

Pamatovat si je třeba oběti. Každá z nich měla jméno, rodinu a život, který byl přerušen. Pohled na případy jen očima pachatele je neúplný.

Pokud vás téma zasáhlo osobně nebo vás trápí úzkost, můžete se obrátit na odbornou pomoc. Praktický lékař vás nasměruje k psychologovi. V akutní krizi volejte linku první pomoci nebo číslo tísňového volání.

Sledování tohoto tématu by mělo mít smysl. Pomoc může být porozumění tomu, jak se násilí předchází. Hlavní zůstává úcta k obětem.

Časté otázky

Kolik obětí musí být, aby šlo o masového vraha?

Jednotná hranice neexistuje. Mnoho definic uvádí čtyři a více obětí při jedné události, jiné vyžadují méně nebo více. Rozhoduje definice, kterou používá konkrétní zdroj nebo zákon, proto čísla v různých statistikách nelze přímo porovnávat.

Je každý sériový vrah duševně nemocný?

Ne. Odborníci upozorňují, že řada pachatelů byla právně příčetná a plánovala činy. Duševní porucha se u některých vyskytuje, ale není pravidlem. Zjednodušení ve smyslu „šílenec“ nepomáhá pochopit ani předcházet násilí.

Proč se dokumenty o vrazích tolik sledují?

Spojují napětí, snahu pochopit zlo a pocit bezpečné vzdálenosti. Lidé se chtějí dozvědět, jak varovné signály poznat. Důležité je volit díla, která respektují oběti a nestylizují pachatele do hrdiny.

Zdroje

• Institut pro kriminologii a sociální prevenci
• Ministerstvo vnitra ČR
• Policie ČR