Dětská kytara z hračkářství, nebo pořádný nástroj?

Kytara, do které dítě doroste, mu v osmi letech nepomůže, jen ho odradí. Podobných omylů kolem první kytary koluje víc a každý z nich stojí rodiče peníze nebo dítěti chuť do hraní. Od velikosti přes struny až po to, zda se bez hodin obejdete, se dá většina rozhodnutí opřít o pár prostých pravidel. Omyly níže jsou nejčastější a ke každému je uvedeno, co platí doopravdy. Vyplatí se projít je dřív, než nástroj vyberete.

Omyl první: dítě do velké kytary doroste

Kytara se vybírá podle velikosti dítěte, ne podle toho, co si rodič přeje. Dětské nástroje se prodávají v několika velikostech, třeba čtvrtinové, poloviční a tříčtvrteční, a každá odpovídá určité výšce a délce paže. Dítě u příliš velké kytary nedosáhne na pražce a rameno má skrčené. Hra pak bolí a pokroky se zastaví.

Správnou velikost poznáte při vyzkoušení. Dítě sedí zpříma, kytara mu leží na stehně a levá ruka bez natahování dosáhne na první pražce. Pravá ruka přitom pohodlně dosáhne ke strunám nad otvorem. Pokud se při hře předklání nebo zvedá rameno, je nástroj velký.

S růstem se velikost mění, proto se vyplatí nástroj půjčit nebo koupit z druhé ruky. Dětské kytary drží cenu a dají se dál prodat. Šetříte tak jak peníze, tak prostor v bytě. Výměna za větší model je přirozená součást učení.

Omyl druhý: stačí levná hračka

Plastová kytara se čtyřmi napnutými provázky je hračka, ne nástroj. Nelze ji naladit, takže dítě slyší falešné tóny a hudba ho nebaví. Pokud ho zajímá hraní, potřebuje kytaru, která drží ladění. Základní dřevěný nástroj z dostupné řady k tomu stačí.

Levná neznamená nepoužitelná, ale pozor na vysoko posazené struny. Když jsou struny daleko od hmatníku, prsty bolí a akordy zní špatně. Kytaru lze v dílně seřídit, což bývá levnější než kupovat novou. Zkušenější kytarista pozná posazení struny během pár vteřin.

Před koupí si nástroj zkuste sami. Zahrajte pár tónů a zkontrolujte, zda se struny nehýbou a hmatník nemá hrany. Přibližte se k hlavě kytary a zkontrolujte, zda ladicí mechaniky drží. Takové drobnosti rozhodují o tom, zda dítě vydrží u hraní.

Nylonové, nebo ocelové struny

Většina začátečníků začíná na klasické kytaře s nylonovými strunami. Jsou měkčí, snášejí neostrý stisk a prsty tolik nebolí. Ocelové struny zní jasněji, ale jsou tužší a vyžadují víc síly. U malých dětí to často znamená brzké vzdání.

Hledisko	Nylonové struny	Ocelové struny
Šetrnost k prstům	Vyšší	Nižší
Zvuk	Měkký, teplý	Jasný, výrazný
Hodí se	Pro nejmenší začátečníky	Pro starší děti s kytarou v oblibě

Nejde o pevné pravidlo. Starší dítě, které chce hrát oblíbené písničky na akustické kytaře, může začít i na ocelových strunách s lehčím průměrem. Pak ale počítejte s tím, že se prsty zpočátku ozvou. Rozhodnutí patří dítěti.

Omyl čtvrtý: bolest prstů patří k učení

První týdny se na konečcích prstů tvoří jemné ztvrdnutí a pocit tlaku je normální. Ostrá bolest, pálení nebo ztuhlé zápěstí normální nejsou. Znamenají, že je nástroj velký, struny vysoko nebo dítě hraje příliš dlouho. Řešením je kratší cvičení a seřízení nástroje.

Krátké a časté sezení funguje líp než dlouhé. Patnáct minut denně přináší víc než hodina jednou za týden. Dítě by mělo skončit dřív, než ho hra omrzí. Pak se druhý den těší.

Dbejte i na držení těla. Dítě sedí na židli bez opěrek paží, noha na stoličce a záda rovná. Zápěstí levé ruky zůstává uvolněné. Pokud se potíže vracejí nebo se objeví bolest v rameni, poraďte se s učitelem hry nebo s lékařem.

Omyl pátý: stačí videa a hodiny nejsou potřeba

Videa pomáhají, ale nevidí, jak dítě drží ruku. Učitel zachytí špatné držení těla, než se z něj stane zlozvyk. Pro začátek stačí krátké lekce, třeba jednou za dva týdny. V základní umělecké škole nebo v hudebním kroužku najdete skupiny i individuální výuku.

Učitel také vybere repertoár podle chuti dítěte. Děti se nejlépe učí písničky, které znají, ne cvičení bez melodie. Dobrý učitel začne jednoduchou skladbou a postupně přidá akordy. Pokrok je rychle slyšet a motivuje.

Videa mohou doplňovat výuku, ne ji nahradit. Zkoušejte kombinaci, kdy učitel zadá úkol a dítě doma opakuje s nahrávkou. Rodič nemusí hudbě rozumět, stačí dítě podporovat. Vlídné poslouchání má větší cenu než kritika.

Talent, nebo pravidelnost

Rodiče často čekají, že se hudební nadání projeví hned. Většina dětí ale potřebuje měsíce, než zahraje první souvislou písničku. Pravidelnost překoná talent častěji, než se zdá. Úspěch si dítě nejlépe zapamatuje, když ho zažije brzy.

Stanovte si malé cíle, třeba zahrát za měsíc jednu písničku se třemi akordy. Splněný cíl dává chuť na další. Nahrajte dítě na telefon a po čase mu záznam pusťte. Uslyší, jak se zlepšilo.

Nenuťte hrát před hosty, pokud dítě nechce. Tlak ze strany dospělých vede k odporu. Nabídněte místo toho domácí koncert v kruhu rodiny. Hra má být radost, ne zkouška.

Časté otázky

Od kolika let může dítě začít s kytarou?

Pevný věk neexistuje. Záleží na šikovnosti rukou a zájmu, mnohé děti začínají kolem školního věku. Mladší děti často zvládnou jen základy. Důležitější než věk je správná velikost nástroje.

Má dítě začít na akustické, nebo elektrické kytaře?

Na akustické, nejčastěji klasické. Nepotřebuje zesilovač ani kabely a hraje se kdekoli. Elektrická kytara je lehčí na stisk, ale vyžaduje vybavení. K ní se dá přejít později.

Jak často by mělo dítě cvičit?

Krátce a pravidelně, nejlépe každý den. Patnáct až dvacet minut je pro začátečníka dost. Delší sezení nahrazuje únavu a nechuť. Víkend bez cvičení nevadí.

Můj tip: Doporučila bych vzít dítě do hudebního obchodu nebo ke známému kytaristovi a nechat ho vyzkoušet dvě až tři velikosti. Uvidíte, která mu sedí na klíně a na kterou dosáhne. Tím se vyhnete koupi, kterou by dítě za rok přerostlo nebo odmítlo.

Zdroje

• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
• Národní pedagogický institut České republiky